nedeľa 5. júla 2015

Gynekologické zápaly



Jedno- nebo oboustranná bolest v podbřišku, někdy vystřelující do dolních končetin či směrem vzhůru, bývá nejdůležitějším projevem pánevní infekce. Stupňuje se při menstruaci a fyzické zátěži. Septické teploty signalizují rozšíření typu pelveoperitonitis.
Zánětlivá onemocnění ženských rozplozovacích orgánů jsou stále aktuální, jsou jedním z nejčastějších problémů, se kterým se ženy nejen ve fertilním věku, ale i dívky a adolescentky obracejí znovu na svého všeobecného lékaře a posléze gynekologa. Mohlo by se snad zdát, že v éře velkého výběru účinných léčiv jsou zánětlivé afekce maximálně potlačeny či alespoň snadno vyléčitelné. I když zánětlivá onemocnění nevymizela, jistá změna však je: snížila se frekvence závažných zánětů vnitřních rodidel, včetně zánětů pobřišnice. Velkou roli zde hraje přesnější diagnostika a účinná léčba. Nicméně je možné konstatovat vyšší incidenci zánětlivých afekcí tzv. dolního genitálního traktu - vulvy, pochvy, eventuálně hrdla děložního - což je přikládáno spíše větší promiskuitě při uvolnění mezilidských vztahů (křesťanské morálky)a migraci po celém světě než větší virulenci agens či snížené imunitě obyvatel. Svou roli ovšem mají i posledně jmenované vlivy.


Z didaktických důvodů je účelné rozdělení na infekce dolních pohlavních cest (zev-ního genitálu) a infekce horních pohlavních orgánů (vnitřního genitálu). Odpovídá to jednak embryonálnímu vývoji, jednak odlišnostem příznaků, diagnostiky i léčby.
Dolní genitální trakt (zevní rodidla)
Anatomicky i funkčně je do této skupiny zahrnována vulva včetně perianální krajiny, pochva a děložní hrdlo. Ne všichni autoři jsou jednotni v názoru na uvedené dělení, někteří považují afekce děložního hrdla již za součást postižení vnitřních rodidel.
Rozlišují se léze způsobené infekcí primární, zatímco jiné, původně neinfekční změny, mohou být sekundárně infikovány. V oblasti zevních rodidel existuje komensální flóra (stafylokok, aerobní i anaerobní streptokok, gramnegativní koky a tyčky nepatogenního charakteru za předpokladu normální imunity organismu, podpořené přítomností Döderleinova Lactobacilu, se chovají jako saprofytická agens).
Infekce lze rozdělit na specifické a ne-specifické.
Specifické infekceSyfilis. V našich podmínkách je primární infekce sice stále poměrně vzácně diagnostikovaná, ale se stoupající frekvencí. O to obtížnější je diagnostika. Problém tkví v tom, že se na tuto možnost nemyslí, na druhé straně je odlišení od trofického vředu, např. při nádorovém rozpadu, klinicky obtížné. Paraklinická vyšetření jsou zde však určující (TPHA, ELISA, biopsie). BWR bývá pozitivní až za tři týdny, sekundární klinické známky za dva až tři měsíce (makulární, papulární nebo makulopapulární rash). Původní ložiska na vulvě i v pochvě se sice jakoby „zahojí“, jsou nebolestivá, nanejvýš připomínají Condylomata acuminata - jsou však vysoce infekční. Je-li diagnóza jasná, pak léčba penicilinovými preparáty, event. doxycyklinem či erytromycinem při alergii na PNC bývá velmi úspěšná.
Haemopulus Ducreyi způsobuje zpočát-ku malé léze na labiích, perineu a zadní komisuře ve tvaru papulek neinfiltrujících okolí. Současná inguinální lymfadenitida však může progredovat až do stadia abscesu uzlin. I když tento typ onemocnění je u nás vzácný, občas se objeví u žen, jejichž partneři pobývali v tropech nebo subtropech. Diferenciálně diagnosticky přichází v úvahu Granuloma inguinale nebo Lymphogranuloma venereum.
Donovania nebo Calymmatobacterium granulomatis jsou příčinou Granuloma inguinale, u nás rovněž poměrně vzácné. Chlamydia trachomatis je původcem Lym-phogranuloma venereum, které se vzácně komplikuje hnisavou fistulací inguinálních uzlin.
Z parazitárních lézí je nutno alespoň jmenovat vaginální trichomoniázu jako progresi či komplikaci primární poševní infekce, pedikulózu (Phthirus pubis), skabies (Sarcoptes scabiei), amébózu (Entamoeba histolytica). Zcela vzácně je možno se setkat s bilharziózou, bilariózou, leishmaniózou.
Nespecifické infekceMykotické infekce, převážně způsobené Candida albicans, nepostihují izolovaně jen vulvu, ale jsou příčinou postižení zevních rodidel ve větším rozsahu - vulvovaginitidy (bližší viz infekce pochvy).
Virové infekce jsou vyvolány převážně HPV (human papilloma-virus). Jejich klinickou manifestací jsou Condylomata accuminata (česky „fíčky“). Nejsou však izolovaně lokalizovány jen na vulvě, ale jejich rozsev opět zasahuje jak vulvu, tak pochvu i hrdlo děložní (podrobněji viz infekce pochvy).
Bakteriální infekce jsou nejčastěji způsobeny nespecifickými agens, jako Staphylo-coccus aureus, Escherichia coli, Enterococcus faecalis. Převážně sexuálně přenosné jsou infekce Neisseria gonorrhoeae anebo Mycoplasma hominis. Téměř všechny uve-dené bakteriální agens mohou způsobit - kromě difúzní vulvitidy/vulvovaginitidy - zejména infekt glandulae vestibularis Bar-tholini, od flegmonózního stadia přes absces až k spontánnímu vyhojení „cystou“ bartholinské žlázy. Účinná léčba závisí na stadiu: incize, drenáž a antibioterapie u abscesu, chirurgická exstirpace cysty v klidovém stadiu. Alternativní metodou je dvoufázová chemická exstirpace použitím AgNO3.
Stafylokoková infekce může být příčinou perifolikulitidy až furunkulózy se všemi důsledky impetiginizace. V těchto případech je chirurgická intervence - incize + drenáž - nezbytná.
Infekce streptokoky, zejména Streptococ-cus pyogenes, eventuálně anaerobními streptokoky jsou klinicky obdobné, podle lokálního i celkového stavu je indikována antibiotická léčba.
Vzácněji se setkáváme s průkazem Corynebacterium minutissimum, trichomycosis, tuberculosis. Infekce tohoto typu vždy vyžadují specifickou kauzální léčbu.
Infekce pochvyV období mezi pubertou a menopauzou fyziologicky udržuje Lactobacillus Döderleini pH pochvy mezi 3,8 až 4,2. Situace je považována za přirozenou obranu proti infekci s tím, že před pubertou a po menopauze je vyšší riziko infekce z močového nebo střevního traktu právě pro vyšší pH (alkalické) v pochvě.
Vaginální „dyskomfort“ je závislý rovněž na hladině estrogenů (Döderlein-pH) a nemusí být nezbytně spojen pouze s infekcí. Nespecifické „vaginitidy“ mohou být způsobeny sexuálním traumatem, alergií na deodoranty, antikoncepcí, mohou být vyvolány přítomností i cizích těles (dívky), pesarů (starší ženy), ale i neuvědomělým používáním menstruačních tamponů.


Vaginosis bacterialis. Termín je stále diskutován ve smyslu odlišení „vaginitis-kolpitis“ a „vaginosis“. Bývá spojena s průkazem Haemophilus vaginalis, Gardnerella, Mobi-luncus species, grampozitivními tyčkami. Charakteristická je významná redukce až nepřítomnost lactobacillu. Naopak přítomnost anaerobní flóry, jako bakteroides, mykoplasmat, je charakteristická jak v mikrobiálním obraze, tak klinicky (odér).
Pro diagnózu je významné:
homogenní vodnatý výtok s ojedinělými bublinkami,

pH vyšší než 4,5 až 5 (papírková metoda),

přítomnost tzv. „clue celle“,

klinicky charakteristický pach putridních aminů (trimethylamin), vyvolaný reakcí poševního sekretu s KOH,

nepřítomnost nebo významná redukce přítomnosti lactobacillu.
Klinická významnost souvisí s nebezpečím propagace do vyšších sfér, způsobujících endometritidu, pánevní zánětlivou nemoc (PID), pooperační infekční komplikace, v porodnictví rizika předčasného porodu. Účinná léčba spočívá převážně v aplikaci metronidazolu p. o. oběma partnerům.
Trichomonóza. Trichomonas vaginalis (protozoa), způsobuje infekční poševní onemocnění, charakterizované překrve-ním, svěděním až palčivostí v pochvě, dyspareunií s typickým bělavým pěnovitým fluorem (MOP V). Jde o poměrně velmi časté onemocnění, které se z akutní fáze bez léčby stává onemocněním chronickým. Muži sice subjektivní potíže nemají, jejich partnerky jen slabý vodnatý výtok. Léčebně jsou stále nejúčinnější metronidazolové preparáty buď jednorázově, nebo po sedm dnů per os, samozřejmě je třeba léčit oba (všechny) partnery.
Kandidóza. Candida albicans bývá nejčastější příčinou vulvitidy, vaginitidy (vulvovaginitidy), způsobující výrazné klinické obtíže ve smyslu pálení, svědění, poševního (sexuálního) dyskomfortu. Prevalence běžné poševní kolonizace je asi 20 procent u sexuálně aktivních žen bez jakýchkoliv obtíží. Symptomatologicky se však může výrazně projevit během těhotenství, při hormonální antikoncepci, po antibiotické terapii (PNC), u diabetiček. Velmi ojediněle však Candida může způsobit celkovou infekci u obzvláště imunitně deficientních žen (imunosuprese při chemoterapii pro nádory).
Diagnóza je klinicky i laboratorně poměrně jednoduchá (MOP VI.), účinné jsou zejména preparáty imidazolové. Nemělo by se zapomínat na léčbu partnerů podobně jako u trichomonózy.
Virové infekce. Označujeme tak léze způsobené HPV (human papillomavirus) a herpes genitalis. Typickým klinickým projevem HPV je Condyloma accuminatum. Přítomnost je většinou multifokální: na děložním hrdle, v pochvě, na vulvě, perianálně. Bylo již identifikováno několik desítek typů HPV na základě DNA-hybridizace (6, 11, 16, 18, 31, 32, 33 atd.). Některé z nich jsou považovány za původce benigních lézí, některé za potenciálně maligní.
Podle našich zkušeností je nejúčinnnější léčbou CO2 laserová vaporizace nebo ablace. V pochvě je bezkonkurenční metodou volby. Dvacetipětiprocentní podophyllin je možno lokálně kontaktně použít u malých lézí mimo těhotenství.
Z ostatních virových agens je třeba se zmínit o viru herpes simplex (typ 2), herpes zoster s možnou postherpetickou neuralgií a Molluscum contagiosum způsobené poxvirem. Uvedené virové infekce postihují vulvu i pochvu.
Specifické infekce. Nelze opět zapomínat na syfilis, jejíž lokalizace na vulvě, pochvě a hrdle děložním se neliší od popisu výše.
Gonokoková infekce může infikovat hrdlo děložní, poševní sliznici stejně jako být příčinou zánětu vestibulární žlázy seu Bartholini (před PN akcí v r. 1953 byla nejčastější příčinou abscesu této žlázy).
Syndrom toxického šoku
Tuto jednotku klasická literatura v učebnicích nezmiňuje. Je spojena s užíváním menstruačních tamponů, méně často v puerperiu (Shands). Poprvé byl syndrom popsán Toddem v roce 1978. Nejvíce případů stafylokokové toxémie bylo popsáno v USA, 99 procent bylo spojeno s užíváním menstruačních tamponů (Reingold 1982).
Jako příčina toxémie byl nejčastěji identifikován Staphylococus aureus z pochvy, klinickými projevy pak byly pyrexie, leukocytóza, trombocytopenie, zvýšený sérový bilirubin a jaterní testy. Nebyla shledána souvislost s častostí výměny tamponů, frekvencí koitu během menses, ani typu kontracepce. Nakonec se došlo k závěru, že příčinou byl syntetický materiál jistých menstruačních vložek, nyní již stažených z dis-tribuce.
U nás jsme podobné komplikace nezaznamenali, nicméně zachovávání hygienických návyků a častější výměny tamponů (cave hematokolpos a možnost infekce) jsou jako preventivní opatření žádoucí.
Léčba se řídí bakteriologickým vyšetřením, nutná je celková hydratační terapie a terapie symptomatická.
Infekční onemocnění vnitřních rodidel
(pánevní infekce, PID-Pelvic Inflammatory Disease)Jako pánevní infekční onemocnění jsou označována postižení dělohy, adnex, parametrií a příslušných partií pánevního peritonea. Diskutabilní je stále „zařazení“ děložního hrdla, které někteří považují za součást dolního genitálního traktu, někteří symptomaticky za součást vnitřního genitálu. PID je většinou důsledkem ascenze infekce, zejména nespecifického charakteru, vzácněji může být původu descendentní-ho, tj. hematogenního (specifické infekce, např. tbc) nebo per continuitatem (přechod z jiných pánevních orgánů - např. z appendixu).
Mezi predisponující faktory patří:
Sexuální aktivita. PID je zcela ojediněle diagnostikována u virgo intacta. Dívky a ženy, které sexuálně komunikují s více partnery, jsou ohroženy PID mnohonásobně častěji. Nejde pouze o ascenzi samotných parazitárních (trichomonas) či bakteriálních agens již přítomných v pochvě, ale i o možnost zanesení infekce, jejichž nositelem jsou partnerova spermatozoa.
Věk prepubertální a po menopauze je téměř prost podobných afekcí. Nejčastější výskyt pozorujeme mezi 15 až 35 lety života ženy. Ač by acidita poševního prostředí a viskozita hlenu hrdla měla ženu do jisté míry ochraňovat, změna pH na alkalickou stranu je spíše důsledek než příčina ascendentní infekce.
IUD (Intrauterine Contraceptive Devi-ces) sice vykazuje vyšší frekvenci zánětů vnitřních rodidel, ale z dlouhodobých vlastních zkušeností autor považuje za příčiny nedostatečná vyšetření před inzercí tělíska a pak jeho vlastní zavedení bez respektu k sterilní intrauterinní manipulaci. Proto jsou infekční komplikace pozorovány zejména v prvních třech měsících od zavedení tělíska.
Samostatnou, dodnes kauzálně nevysvětlitelnou kapitolou, je specifická zánětlivá komplikace aktinomykotické infekce, ač do éry IUD byla velmi vzácná. Dnes se s PID, způsobenou Actinomyces israeli, je možné setkat u uživatelek IUD relativně často, aniž lze exaktně vysvětlit příčinu infekce. Pode-zřívány jsou kontaminace z rekta, orogenitální sexuální praktiky, přechod infekce per continuitatem z appendixu.
Pelveoperitonitida může samozřejmě být následkem i chirurgického zásahu, porodu a šestinedělí, ale též následkem infekce, spojené s maligními gynekologickými chorobami, zejména karcinomem pochvy, vulvy a hrdla děložního. Léčba se řídí jak kauzálně, tak symptomaticky.
Prakticky všechna infekční agens, uvedená jako příčina zánětů vulvy, hrdla děložního, dělohy, adnex, mohou způsobit PID buď jako komplikaci původní primární lokalizace, nebo i zcela primárně.
Klinickým vedoucím příznakem je bolest v podbřišku, ev. „celého břicha“. Ne vždy je diagnóza NPB jasná, spolupráce s chirurgy je nezbytná. Díky moderním sofistikovaným možnostem vyšetření, zejména ul-trasonografickým a laparoskopickým, je možno často pokračovat v konzervativní léčbě při přesné diagnóze a bez chirurgické „mutilace“, tzn. odstranění postižených tkání vnitřních rodidel. To je důležité zejména u mladých žen, kdy zánětlivé katarální postižení tub nepovažujeme za důvod k jejich exstirpaci a léčíme konzervativně. Laparo-skopická diagnostika a léčba umožnila objektivně zhodnotit stav vnitřních rodidel, odhadnout možnosti konzervativní či radikální léčby včas, a tím též výrazně ovlivnit budoucí fertilitu. Obecně lze říci, že gynekologicky neabscedující zánět vejcovodů léčíme převážně konzervativně antibiotiky a resorpční léčbou. Při zjištění appendicitidy, indukující zánět adnex, červovitý přívěsek exstirpujeme (appendectomia per laparoscopiam). Abscedující onemocnění, např. tuboovariální absces, je ovšem exstirpováno včetně léčby celkové. Poučili jsme se, že konzervativní zásahy na vejcovodech - incize, drenáž, sutura - převážně nevedou k jejich vyléčení ve smyslu zachování základní funkce, tj. transportní faktor po oplození, ale že účinnější je fertilizace in vitro po jejich odstranění (salpingektomie), včetně eliminace ektopického těhotenství ve změněném vejcovodu.
Patologický proces pánevní infekce se klasicky rozděluje na akutní a chronický. Akutní zánět zpočátku nejčastěji postihuje oba vejcovody současně při ascendentní infekci, vídáno je však i jednostranné postižení pravostranné tuby, indukované zánětem červa, řidčeji levostranné při střevní divertikulitidě. Při katarálním postižení je tuba zduřelá s difúzním postižením mukózy, svaloviny i serózy, později je možno zjistit odkapávání sekretu až hnisu z abdominálního ústí. Lumen tuby je distendováno obsahem, ve kterém se nachází edémová tekutina, krevní elementy (Le), nekrotické tubární buňky i zánětlivé agens. Spontánní hojivé procesy způsobují srůsty k okolí a uzávěr abdominálního ústí.
Chronická forma - spontánní zhojení - představuje formaci saktosalpingu - hydrosalpingu/pyosalpingu. Stěna vejcovodu se ztenčuje, fimbrie vtaženy do abdominálního ústí „mizí“, vejcovod se stává nefunkční. Výsledkem bývá tubární rigidita a neprůchodnost, sterilita (tubární faktor).
Závažnější průběh má přechod infekce na okolí s tvorbou tuboovariálního abscesu, s ovlivněním celkového zdravotního stavu. Přechod k difúzní peritonitidě je striktní indikací k chirurgickému řešení.
Klinické projevyNejdůležitějším projevem pánevního zánětu je bolest. Je pacientkami popisována jako stále přítomná, jednonebo oboustranná bolest v podbřišku, někdy vystřelující do dolních končetin, někdy i vzhůru. Klid působí blahodárně, naopak pohyby, včetně pohlavního styku, jsou velmi bolestivé.
Bolesti se obvykle stupňují při menstruaci, fyzické zátěži, koitu - jak uvedeno výše, při močení (častá koincidence infekcí urogenitálních). Pyrexie je běžně kolem 38 °C u akutní infekce, u chronického průběhu převážně do 37,5 °C. Septické teploty signalizují rozšíření typu pelveoperitonitidy a difúzní peritonitidy.
Gynekologické vyšetření, zejména pohyby děložním hrdlem a dělohou (elevace, napětí křížoděložních vazů) je bolestivé. V případě již vytvořeného tuboovariálního abscesu je palpovatelná rezistence v pánvi, bývá napjatý a bolestivý Douglasův prostor.
Etiologie Z hlediska etiologie je zajímavé, že dnes velmi častá infekce Chlamydia trachomatis uvedenou klasickou symptomatologii nevyvolává, přesto zůstává jednou z hlavních příčin sterility (tubární faktor).
Podobně skrytě se chová skupina Myco-plasma hominis a Ureaplasma urealyticum. Kolonizují velmi často dolní genitální trakt, občas jsou identifikovány i u PID, bývají příčinou nespecifické uretritidy u mužů. Kinghorn (1986) je přesvědčen, že přítomnost uvedených agens sice svědčí pro sexuální aktivitu žen, ale nespojuje ji zcela nezbytně se záněty vnitřních rodidel. Podobně nejednotný názor je na průkaz Gardnerella vaginalis, ale více autorů se kloní k možnosti PID způsobeného touto infekcí.
Infekční onemocnění způsobené Actinomyces israeli se objevují stále častěji v klinické praxi po dlouhé době, kdy toto onemocnění diagnostikováno nebylo. Shodný je názor na souvislost s užíváním intrauterinního antikoncepčního tělíska, ať už kteréhokoliv typu. Zatím se nepodařilo vysvětlit, proč při inzerci až 10 let je uživatelka zcela bez problémů, na druhé straně proč je diagnostikována aktinomykotická endomyometritida až pánevní pelveoperitonitida podstatně dříve. Klinicky se vyznačuje tuhým „prknovitým“ infiltrátem malé pánve, kdy léčba musí začít konzervativně. Jako možné zdroje infekce se považuje ascenze z rekta (rektální koitus), orogenitální sex, přechod z appendixu. Jasné vysvětlení však dosud podáno nebylo.
Primární virové infekce, způsobující PID, zahrnující i Coxackie B5, Echo 6 a herpes simplex, se ve své kauzalitě dosud studují (Mardh 1980).
V diferenciální diagnostice nelze na prvém místě nejmenovat všechny typy ektopické nidace, samozřejmě nejvíce tubární (viz samostatná stať). Komplikace časného těhotenství ve smyslu spontánního potratu a zvláště jeho septických komplikací jsou i dnes stále aktuální.
Endometrióza, obzvláště s tvorbou Sampsonských cyst, je dnes stále řidší příčinou NPD, potažmo PID. S výrazným rozvojem endoskopických metod se pokročilé formy vyskytují stále řidčeji.
Torze ovaria/adnex, krvácení hemoragické cysty, ruptura cysty - to vše může způsobit peritoneální symptomatologii. Jak z anamnézy, tak celkových příznaků lze tyto afekce odlišit od tuboovariálního abscesu.
Z negynekologických příčin pánevní bolesti je nutno zvláště uvést zánět červa. Jde o jednu z nejobtížnějších diferenciálních diagnóz hraničních situací, zejména pokud jde o neakutní „syndrom pravého podbřišku“. Úzká spolupráce gynekologa s chirurgem by měla být pravidlem. Při zánětu červa nejsou odstraňována adnexa postižená katarálním, mnohdy i hnisavým zánětem. Po provedené appendektomii se léčí adnexa konzervativně. U mladistvých a žen, které dosud nerodily, je doporučována následná lázeňská léčba.
Následky pánevní infekceRecidivy. Odhaduje se, že až čtvrtina žen s PID bude mít v budoucnu recidivu zánětu, zejména pokud byla infekce způsobena Neisserií či Chlamydií. Vysoká frekvence recidiv se připisuje reinfekcím od partnerů, kteří jsou sice asymptomatičtí, ale infekční. Bohužel stále jistá část gynekologů léčí jen ženy a nikoliv současně jejich partnery.
Bolest chronická, odlišeno od akutní (tzv. vyléčeného zánětu), postihuje 15 až 20 procent žen po PID a projevuje se většinou dysmenoreou, algomenoreou, dyspareunií. Pacientka se stává „pelvic cripple“. Následky zánětů, zejména v parametriích postranních a zadních, poněkud zlepšuje fyzikální léčba (lázně - iontoforéza, magnetoterapie, paracervikální obstřiky). Zřídka je nutno se uchýlit i k chirurgickým metodám - od hysterektomie až k exstirpaci presakrálních ganglií. Není výjimkou, že tuto chirurgickou léčbu musí podstoupit i ženy kolem 35 let.
Poruchy fertility. Dnes je snad již klasic-ká představa i laické veřejnosti, že jedním z následků zánětů je sterilita, někdy i infertilita (ze světového písemnictví se tento název vytrácí). Souhrnná statistika uvádí sterilitu ženy ve 20 procentech po jedné atace PID, 36 procent po dvou atakách a dokonce 75 procent po třech a více recidivách.
Zatímco před 10 a více lety měli gynekologové maximální snahu obnovit fertilitu mikrochirurgickými zákroky (tuby, srůsty, ovaria), jejich snaha se vyšplhala maximál-ně na 15 až 20 procent úspěšnosti. Pouze mikrochirurgie tuby po předchozí sterilizaci (bez PID) dosahovala až 40 procent úspěšnosti.
V současné době jsou metody asistované reprodukce (AR) natolik úspěšné, že se od všech mikrochirurgických typů operací upustilo.
Mimoděložní těhotenství. Přímá souvislosti mezi PID a ektopickou graviditou je dobře známa (viz stať dr. Charváta). Již v roce 1975 Westrom ukázal, že poměr ektopické gravidity oproti nitroděložní u žen po prodělaném PID je 1:24, zatímco u žen, které pánevní infekci neprodělaly, je poměr 1:147. K podobným číslům došli u nás v roce 1972 Bauer a Citterbart.
Literatura u autora.
Doc. MUDr. Karel Citterbart, CSc.,
gynekologicko-porodnická klinika

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára